Můj příběh
23. 5. 2010
Ahojky, zdravím všechny příznivce bullteriérů a vlastně všechny, kteří se právě nacházejí na mých stránkách.
Narodil jsem se v Praze 22.4.2006 jedné krásné černé buličí fenečce. Zamluvil si mě jakýsi pán, ale ten si pro mě nepřijel a tak jsem se loučil s maminkou o týden dýl než moji sourozenci, a to když si pro mě přijeli nový páníčkové( tak jim přece ve Vašem lidském světě říkáte) až z Jablonce nad Nisou a jsem s nimi až do dnešního dne.
Vyrůstal jsem v panelákovém bytě, který jsem jako malý trochu upravil, když mi právě byla dlouhá chvíle. Panička se, vždycky potom když přišla domů, hodně zlobila, a tak jsem si , když mi byl rok přestal hrát s nábytkem, protože už vlastně nebylo s čím hrát a mě to přestalo bavit.
Často chodíme na procházky do lesů, je to obrovská legrace pobíhat po lese, tahat klády a zkoušet kolik toho unesu v tlamě. Také jsem se naučil plavat, a to je pro mě teda pěkná závislost, protože pokaždé když jdeme kolem nějaké řeky nebo přehrady musím si jít prostě zaplavat a to panička také nenímoc nadšená, když kolem mě plavou ještě kousky ledu, ale je to vážně sranda, měli byste to zkusit.
Už za mnou byli 2 psí slečny a moc jsem se jim líbil a proto jsem teď už dohromady sedminásobný tatínek:-)
Před pár měsíci mi páníčkové pořídili kamarádku. Zezačátku jsem to moc nechápal, takové malá stvoření furt po mě lezlo a otravovalo mě, dokonce spalo i s námi v posteli, tak jsem dělal že ho nevidím, ale vůbec to nefungovalo. Ale pak jsem přišel na to, že s tou malou je docela sranda, a že si s ní můžu hrát, když jsou páníčkové v práci, honit se sní po bytě a přetahovat se o provaz a tak jsem jí začal mít docela rád. Jen mě teda pěkně štve, že furt štěká když vidí cizího psa, vážně to nechápu. Ale už je asi taková...my bulíci to nemáme zapotřebí...
Tak to je zatím můj příběh. Mám rád své lidičky, oni zase mě, mám rád i tu uštěkanou Rachel, a víte co mám uplně nejraději? Balony, balonky, kuličky, prostě vše co vypadá a tváří se kulatě,....joooo to je moje vášeň.
Narodil jsem se v Praze 22.4.2006 jedné krásné černé buličí fenečce. Zamluvil si mě jakýsi pán, ale ten si pro mě nepřijel a tak jsem se loučil s maminkou o týden dýl než moji sourozenci, a to když si pro mě přijeli nový páníčkové( tak jim přece ve Vašem lidském světě říkáte) až z Jablonce nad Nisou a jsem s nimi až do dnešního dne.
Vyrůstal jsem v panelákovém bytě, který jsem jako malý trochu upravil, když mi právě byla dlouhá chvíle. Panička se, vždycky potom když přišla domů, hodně zlobila, a tak jsem si , když mi byl rok přestal hrát s nábytkem, protože už vlastně nebylo s čím hrát a mě to přestalo bavit.
Často chodíme na procházky do lesů, je to obrovská legrace pobíhat po lese, tahat klády a zkoušet kolik toho unesu v tlamě. Také jsem se naučil plavat, a to je pro mě teda pěkná závislost, protože pokaždé když jdeme kolem nějaké řeky nebo přehrady musím si jít prostě zaplavat a to panička také nenímoc nadšená, když kolem mě plavou ještě kousky ledu, ale je to vážně sranda, měli byste to zkusit.
Už za mnou byli 2 psí slečny a moc jsem se jim líbil a proto jsem teď už dohromady sedminásobný tatínek:-)
Před pár měsíci mi páníčkové pořídili kamarádku. Zezačátku jsem to moc nechápal, takové malá stvoření furt po mě lezlo a otravovalo mě, dokonce spalo i s námi v posteli, tak jsem dělal že ho nevidím, ale vůbec to nefungovalo. Ale pak jsem přišel na to, že s tou malou je docela sranda, a že si s ní můžu hrát, když jsou páníčkové v práci, honit se sní po bytě a přetahovat se o provaz a tak jsem jí začal mít docela rád. Jen mě teda pěkně štve, že furt štěká když vidí cizího psa, vážně to nechápu. Ale už je asi taková...my bulíci to nemáme zapotřebí...
Tak to je zatím můj příběh. Mám rád své lidičky, oni zase mě, mám rád i tu uštěkanou Rachel, a víte co mám uplně nejraději? Balony, balonky, kuličky, prostě vše co vypadá a tváří se kulatě,....joooo to je moje vášeň.